Klinické zkoušky nutné ke schválení léčiv

Do těchto klinických zkoušek nových preparátů (nebo nových terapeutických postupů) se zapojují výhradně dobrovolníci, tedy pacienti, kteří sami mají zájem, aby na nich byly novinky testovány. Získávají tím bezplatně přístup k nejnovějšímu léčivu, které může být v případě úspěšného testování schváleno třeba až o mnoho let později, riskují ovšem zatím neznámé vedlejší účinky zkoumaného preparátu, které mohou být v některých případech i velmi závažné.

Klinické zkoušky jsou dvojího typu - intervenční (přinášejí změnu do života pacienta a zkoumají její účinek), nebo observační (u pacienta pasivně vyhodnocují určité parametry, aniž by se je výzkumníci snažili ovlivnit - sledují např. krevní skupiny, hladinu vitaminu D v krvi, stravovací návyky, životní styl, datum narození, apod.) V rámci intervenčních studií lze zkoumat jak podávané léčivo nebo zdravotní pomůcku, tak i určitou terapii (psychologickou, rehabilitační,...), nebo také vliv změny chování pacienta (např. vliv podávané diety).

Aby klinická zkouška přinesla věrohodné výsledky, musí být vždy kontrolovaná. Znamená to, že zkoumané léčivo je v rámci jedné studie s něčím srovnáváno - v minulosti to bylo nejčastěji placebo, tedy neúčinná látka, ale v době existence dlouhodobě ověřené léčby dávají neurologové v MS centrech přednost tomu, aby se novinky testovaly oproti již schváleným lékům na RS. Je to proto, že finální klinické zkoušky 3. fáze trvají zpravidla dva roky, a to by při použití placeba znamenalo nechat pacienta po celou dobu zcela bez léčby (jen na placebu), což naráží na etický problém, neboť je mnoha klinickými zkouškami ověřeno, že nejlepší je pro pacienta zahájit léčbu RS co nejdříve.

Protože existuje tzv. placebo efekt, kdy se zdravotní stav pacienta může změnit už jen při vědomí toho, že užívá nějaký preparát, musí být klinické zkoušky zaslepené. Účastníci studie tedy netuší, zda dostávají zkoumaný preparát, anebo zda užívají jen neškodné placebo, případně nějaký již schválený lék. Někteří pacienti se přitom mylně domnívají, že když se u nich projevují konkrétní vedlejší účinky (např. chřipkové stavy), dostávají zcela jistě zkoumaný preparát. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že např. chřipkové příznaky se projevovaly i u části pacientů, kteří se v 90. letech zúčastnili klinického testování interferonu beta, ale kteří dostávali jen neúčinné placebo. Takže odhadovat podle vedlejších účinků, co pacient v rámci testování dostává, nemá smysl. K prokázání účinnosti zkoumaného preparátu je velmi důležité, aby pacient skutečně nevěděl, zda užívá zkoumaný preparát nebo srovnávací látku. Drtivá většina klinických zkoušek zaměřených na RS je přitom dvojitě zaslepená, což znamená, že nejen pacient, ale ani jeho neurolog netuší, zda je mu podáváno zkoumané léčivo, anebo srovnávací preparát.

Kvalitní klinické zkoušky jsou také randomizované, což znamená, že počítač náhodně rozdělí účastníky do několika podobných skupin (pacienti mají srovnatelné klinické parametry) tak, že jedna skupina dostává zkoušené léčivo, další užívá buď neúčinné placebo nebo již schválený lék, s nímž je účinnost novinky srovnávána, a jiná skupina si může aplikovat třeba zkoumaný preparát v jiné dávce.

Pokud je klinická zkouška multicentrická, znamená to, že se na ní podílí několik odborných center (často i z různých zemí), kde se pacienti s konkrétní diagnózou léčí.

Klinické zkoušky léčiv pro podávání lidem (tzv. humánní léčiva) přitom mají několik fází, které přesně definoval Úřad pro potraviny a léky (FDA). Ten klinické zkoušky preparátů na lidech farmaceutickým a sponzorujícím firmám schvaluje až poté, co sám posoudí předložené výsledky tzv. preklinického testování na pokusných zvířatech (zpravidla laboratorních myších).

Fáze 1 - této části testování se zúčastňují zcela zdraví dobrovolníci. Výzkumníkům jde především to, aby zjistili nejčastější nežádoucí účinky podávaného preparátu, protože při testování v laboratořích se některé z nich u myšího organismu nemusely projevit. Sledují nicméně i to, jak je léčivo v lidském organismu metabolizováno a vylučováno. Pro tuto úvodní část klinického testování zpravidla stačí 20-80 dobrovolníků.

Fáze 2 - pokud zkoumané léčivo nevykazuje nepřijatelnou toxicitu, následuje 2. fáze klinického testování. Do ní už se zařazují pacienti s konkrétním onemocněním, a výzkumníci sledují především bezpečnost, ale i prvotní účinnost zkoumaného preparátu u pacientů dané diagnózy. Této fáze testování se obvykle účastní 20-300 pacientů, a to po dobu zpravidla 4-12 měsíců.

Fáze 3 - jestliže se 2. fáze klinického testování přinese dostatečné důkazy o účinnosti zkoumaného preparátu, může FDA povolit závěrečnou 3. fázi klinických zkoušek. V ní se detailněji zkoumá bezpečnosti a účinnost léčiva, a aby byly takto zjišťované parametry co nejvěrohodnější, musí se takového testování zúčastnit více než tisíc pacientů, jimž je obvykle po dva roky podáváno zkoumané léčivo nebo srovnávací preparát.

Pokud závěrečná fáze klinických zkoušek přinese farmaceutické firmě potřebné důkazy o tom, že zkoumaný preparát je dostatečně bezpečný a má prokazatelnou účinnost, požádá firma regulační orgány (FDA v USA, nebo EMA v Evropské unii, případně TGA v Austrálii) o souhlas s uvedením nového léku na trh. Tento proces trvá několik měsíců.